Už to jsou 4 měsíce, co žiji v Číně, resp. v Pekingu a bavím se tady každý den, každý i všední obyčejný den se něco stane, co mě pobaví. Je tady všechno tak jiné už tím, že přijedete a nejste schopni si přečíst žádný nápis, nejste schopni zajít do obyčejné restaurace a objednat si, nejste schopni si o nic říct, pokud zrovna neovládáte čínštinu. Mimochodem čínština je ten nejzábavnější jazyk, se kterým jsem se kdy setkala. Uvedu jednoduchý příklad 太 (tài) je znak pro slovo příliš. Pokud napíšete tyto znaky dva vedle sebe 太太 (tàitài) neboli příliš příliš, dostanete znak pro manželku ... a to je teda příliš vtipné, nemyslíte? :)
Trochu jsem odbočila, ale jen jsem se snažila naznačit v jakém duchu se nesl i celý závod, na který jsem se přihlásila. Běh dostal anglický název Beijing Long Distance Running Festival a nejdelší vzdálenost, která se dala běžet bylo 10 km ... ehm, pod pojmem long dinstance neboli dlouhá vzdálenost si představuji poměrně delší závody, ale to jsou prostě Číňané. O závodě jsem se dozvěděla díky jedné běžecké skupině, která je převážně tvořená cizinci žijícími v Pekingu.
Přišel den D, start závodu byl naplánován na 8:00 ráno a nacházel se v samotném srdci Pekingu, přímo na náměstí Nebeského klidu (天安门广场). Kapacita závodu 20 tisíc běžců. Říkala jsem si, že musím vyrazit včas, 20 tisíc lidí je hodně, metro bude přeplněné a všude fronty ... ale asi jsem zapoměla, že jsem v Číně, kde 20 tisíc lidí není nic. Opravdu. Metro bylo poloprázdné a když jsem dorazila na start a před tím prošla všemi bezpečnostními kontrolami bez jediné fronty, k mému údivu to náměstí, které má rozhlohu 440 000 m2, vypadalo, že je prázdné.
 |
| Přicházím na start závodu na Náměstí Nebeského klidu v Pekingu | |
 |
| Severní část náměstí byla úplně prázdná |
 |
| Pohled na startovní koridor |
Na startu panovala pravá předstartovní atmosféra, hrála muzika, probíhala společná rozvička a do hry vstoupila i mírná nervozita. Všichni se bavili a těšili na závod. Navíc počasí se zdálo, že se alespoň pro dnešek umoudřilo, bylo krásné jarní ráno a téměř nulový smog. Na startu jsem si ještě ani pořádně nezavázala boty a už ke mně přišel trochu nesmělý Čínan, jestli se s ním vyfotím ... samozřejmě, že jsem souhlasila, pokud mu to udělá radost, tak proč ne.
 |
| Na žádném závodě nesmí chybět maskot |
Pak přišel startovní výstřel a závod odstartoval. Nevím, zda tomu můžu vůbec říkat závod, nikdo jsme totiž neměli měřící čipy. Nejdřív jsme oběhli celé Náměstí Nebeského klidu a pak se vydali po šestiproudé silnici směrem k Chrámu Nebes (天坛). Všude bylo tolik místa, jak ta silnice byla široká.
I když nejsem zrovna žádný extra běžec, běhání mám strašně ráda, dává mi pocit štěstí, ale přiznám se, že co jsem přijela do Pekingu, tak jsem neběhala skoro vůbec, hlavně díky kvalitě ovzduší a běhání v posilovně na pásu není nic pro mě, je to ta nejnudnější a nejméně utíkající aktivita, kterou si jen umím představit.
Běžela jsem pomalu, na třetím kilometru mě však strašně začalo píchat v boku, říkala jsem, to teda brzo, ale přeci to nevzdám, navíc atmosféra na trati byla vynikající, všude spousta lidí, kteří přihlíželi a fandili a také spousta policistů dohlížejících na bezpečnost závodu. Místy byla trať závodu vytyčena jen policisty. Bežela jsem dál, na 5. km byla občerstvovací stanice, napila jsem se a zase se mi běželo dobře. Pak přišla očekáváná menší krize na 7. km. Když jsem probíhala kolem mety 9 km a všichni fandili, říkala jsem si, tohle je přesně důvod, proč mě baví běhat. Chybělo posledních pár stovek metrů a přišel vběh na stadion. Kvůli bezpečnosti tam sice nesměli být žádní diváci, ale hrála hudba a všichni oslavovali, že jsou v cíli.
 |
| Dokázala jsem to, uběhla jsem to, i když jsem netrénovala |
 |
| Cíl byl na stadionu poblíž Chrámu Nebes |
 |
| Jsem v cíli |
|
 |
| trasa závodu |
Nestačila jsem se ještě pořádně ani vydýchat a už mě zase oslovili další Číňané, zda se s nimi vyfotím, souhlasila jsem. Když to viděli ostatní, také se se mnou chtěli vyfotit, takhle jsem poskytla fotografii asi dalším 2 Číňanům a 2 Číňankám. Zrejmě nikdy ještě neviděli cizince :)
Chvíli jsem se ještě kochala v cíli tím vítězoslavným pocitem pod vlivem vyplavených endorfinů a pak se vydala směrem na metro. Při odchodu ze stadionu mě najednou zastavil jeden chlapík a říká mi anglicky, zda bych jim neposkytla rozhovor do národní televize CCTV. Trochu mi to vzalo iluzi, že se do televize dostanu jen tehdy, až něco dokážu, ale souhlasila jsem, ono mi ani nic jiného nezbývalo, jen jsem se modlila, aby nezačali mluvit čínsky, naštěstí moderátor spustil anglicky. Celý rozhovor trval asi minutu, zeptali se, odkud jsem, co říkam na tuhle akci a jak se mi líbila ...
 |
| Rozhovor pro státní televizi CCTV |
Domů jsem odcházela s velkým zážitkem, běžet centrem Pekingu za slunečného počasí v nepopsatelné atmosféře, to se mi asi hned tak podruhé nepovede. A výsledný čas? To přeci není vůbec důležité teď ...